Dobrý den, vážení tazatelé!

Přinášíme Vám první díl tipů, které se Vám mohou v terénu hodit, a to přímo od Vašich úspěšných kolegů z terénu  Pokud by kdokoli z Vás měl další tipy, pošlete nám je prosím na teren@stemmark.cz. Nyní už samotné rady od jedné z tazatelek:

• Základ je vyrážet za respondenty upravený – ale nepřehnat to, “kvádra” a kostýmky jsou mezi lidmi v podezření (pojišťováci apod.).
• Chce to dobrou psychickou i fyzickou kondici: musím vyzařovat energii, takže když bojuji s chřipkou nebo depresí, potenciální respondenti mě převálcují a stejně rozhovor neudělám.
• Tazatel musí vzbuzovat chuť si povídat, ne soucit.
• Klasický otvírák: přátelský úsměv, konverzační: “Dobrý den, jsem … (jméno tazatele) z agentury STEM/Mark a zabývám se  průzkumy veřejného mínění. Měl/a byste chviličku čas?”
• Pokud jsem odmítnut, stále s úsměvem se rozloučím, že v pořádku, třeba někdy jindy a popřeji hezký den, protože nikdy nevím, kdy na téhož člověka narazím v jiné situaci. Je lepší i na odchodu v něm vzbudit sympatie a lehký pocit provinění, že tak milému tazateli rozhovor neposkytl -> Prohraná bitva není prohraná válka 🙂
• Pokud respondent rozhovor připustí, přeptám se, odkud je (na veřejných místech s oblibou dotazuji respondenty z menších obcí okresu, tak abych se trefila do kategorie), kolik má pán či paní času (ať mi v polovině rozhovoru nezdrhne) přisednu si a věnuji respondentovi dárek. To v něm vzbudí mimovolně pocit vděčnosti, takže je daleko přístupnější rozhovoru.
  • //pro tazatele jsou k dispozici propisky S/M – na vyžádání! //
• Když už s respondentem zahájím rozhovor, nemívá tendenci mi bez dokončení rozhovor opustit: snažím se ho bavit, občas prohodit poznámku k věci, zavtipkovat, nabádavě zdvihnout prst, hlas či obočí zkrátka malinko herecká etuda, což k tazatelství prostě patří 🙂

Místo pro dotazování:

• Kratší kvóťáky se dobře dělají na obvodní poliklinice plné nudících se pacientů, ale rozhovor nesmí být moc dlouhý, protože tím riskujeme, že nám v mezičase respondenta odvolají do ordinace a tam zasádrují nebo mu nálezem pokazí náladu, takže po návratu už nebude mít chuť načatý rozhovor dokončit.

• Další dobré místo je hala autobusového nádraží, kde se lidé také nudí a krom toho lze dopředu přesně zjistit, kolik mají času. Otrlejší tazatelé také dobře pochodí v hospůdkách čtvrté cenové skupiny, kde se chlapi nudí nad pivem a uvítají každé rozptýlení.
• Adresné se dělají poměrně dobře v rodinných domcích, kde je během entreé face to face hned jasné, jestli rozhovor klapne, nebo domácnost odmítá. Peklo jsou kecátka u zvonků v bytových domech.
• NEOSVĚDČILO se mi po zazvonění do tohoto kecátka vysvětlovat, o co se mi jedná, kdo vůbec jsem a podobně. Odmítnutí je rychlé a třeba páté šesté za sebou podobným způsobem tazatele značně demoralizuje.
• Naopak OSVĚDČUJE se mi v bytových domech zazvonit na zvonek v přízemí a po ohlášení domácnosti stručně a zde úředně ohlásit “… (jméno tazatele), STEM/MARK, jdu kvůli TÉ televizi (popřípadě kvůli TĚM novinám a časopisům), pusťte mě prosím vás.” Občan netuší, o co jde, ale protože zním velmi rozhodně, obvykle zmateně zmáčkne bzučák. V ten okamžik vtrhnu do domu, naleznu toho, kdo mě do něj pustil a již s úsměvem na rtech vysvětlím, o co mi jde. Je dobré mít s sebou desky s lejstry a na nich připnutou průkazku, kterou se jen tak mimochodem v toku řeči prokážu. Dotyčnému se při jednání zoči voči odmítá mnohem hůř, obvykle alespoň poradí, kdo v domě bydlí (dobré v Novém MP, kdy potřebujeme znalce místních poměrů na zjištění kvót), každopádně už nás z baráku nedostane a my máme volné pole působnosti 🙂

Hlavní je, nebrat dotazování moc urputně, spíš jako příležitost k popovídání s lidmi a hru.

Když se moc tlačí na pilu, lidé to vycítí a prchnou.

Držíme Vám palce a věříme, že Vám tyto rady pomohou

Roman Kašša